Kázání

Minimálně od dob Františka z Asissi si stavíme betlémy a pokoušíme se různě nápaditě ztvárnit scénu o narození Ježíše, tak jak o ní podává zprávu evangelista Lukáš. K Marii, Josefovi a malému dítěti přibyla postupně celá zoologická zahrada a taky dost dalších lidí, o kterých sice Lukáš vůbec nepíše, ale proč ne. Může se však stát, že díky mnoha figurám a roztomilým čtyřnožcům se pozornost rozmělní a přestane být zaměřena na to podstatné, na to dítě, jádro celého příběhu.

Náš zrak i pozornost umí strhnout spousta nedůležitých věcí. Nejsme pak pořádně v rozhovorech, v naslouchání druhému, někdy ani sobě ne. Honíme se za kde čím, abychom stihli, udělali, zažili, vyřídili, viděli. Jsme pohlceni vlastními starostmi. Nebo už prostě nemáme zájem. Může se nám pak stát něco takového i s Vánocemi, s Ježíšem. Můžeme se s ním totálně minout, přestat ho hledat, ptát se po něm, mít pro něho místo ve svém životě.

Takže to dítě, Ježíš…kdo je Ježíš?

Nejdřív to poznala Marie ještě dřív než se narodil. Mít ve svém srdci Ježíše, to znamená zažít milost. Být zahrnut milostí. Zažít, že i když si to nijak nezasloužím, když si to vůbec nezasloužím a s ničím nepočítám, někdo tu pro mě je, má mě bezpodmínečně rád i se vším, co bych ráda schovala, zatajila, za co se stydím.

Pak to poznal Josef. Ježíš je ten, kdo může do naší situace přijít s něčím novým, pohnout nás k řešením, která jsme měli za nemožná. I když nás to bude něco stát a bude to nepohodlné. Ježíš je ten, kdo dokáže obměkčit kdejaké srdce a stát se pro někoho bližním, velkorysým, milosrdným.

A pak to poznali pastýři. Cháska nevalné pověsti. Pást ovce, přebývat mimo lidská obydlí bez zázemí, tepla domova, to bylo spíš za trest pro ty, kteří něco zbabrali. A tihle všelijací zlodějíčci a sebranka se jako jedni z prvních smí dozvědět, že támhle někde v Betlémě přišlo na svět dítě, které jim změní život. Už se nebudou muset třást strachy, že je za jejich viny může někdo beztrestně zmlátit. Že si je může kdykoli někdo podat a oni nebudou mít zastání. Do jejich života se zase vrátí radost, budou se nahlas smát i zpívat a tančit, protože v Ježíši je Bůh přijal, dal jim najevo svoji přízeň, to že s nimi počítá. A to zrovna ve chvíli, kdy probíhalo velké světové sčítání lidu. Ve chvíli, kdy si sám císař pán přepočítával síly své říše, svoji moc. Ale s těmihle vyhnanci, s těmi, kteří svůj život projeli, nepočítal. Jako by už byli pro svět mrtví. Ale ne pro Pána Boha.

Na tom příběhu je také zajímavé, že pastýři byli právě ti, kdo jako nečekaní svědci dosvědčili, že to konkrétní dítě v jeslích je božím zachráncem světa. Potvrdili tak to, co už nějakou chvíli v sobě jako tajemství tiše nesli Marie a Josef. Nebyli to vzdělanci s tituly před i za, ani lidé s dobrým kreditem, ani vysoce postavení, mimořádně nadaní, schopní. Podobně jako ženy u Ježíšova hrobu jsou pastýři pro svět nevěrohodnými svědky. Bůh si však vybral právě je, aby potvrdili a nesli dál do světa zprávu, že Bůh je lidem blízko. Nést do světa evangelium není úkol jen pro faráře, pro pevné ve víře, pro ty, kdo chodí pravidelně do kostela, kdo dobře mluví a mají věci srovnané, kdo se s přehledem vyznají v Bibli a umí z ní citovat. Pokud takový úkol svědčit o Ježíšovi dostali ti největší ztroskotanci, tak proč ne i kdokoli z nás.

Kdo je Ježíš?

Lukáš mluví o Ježíšovi v té druhé kapitole jako o Spasiteli, Mesiáši a Pánu. Svět si pod těmito tituly tenkrát představoval císaře římské říše Augusta. Básníci o jeho velikosti skládali básně, o jeho vzrůstající moci psali obdivně historikové, lidé ho nazývali Bohem. On sám se považoval za božího Syna.

Jenže dá se od někoho, kdo ovládá druhé, nechá si říkat pane a používá druhé jako svůj nástroj moci, očekávat, že přinese lidem opravdovou spravedlnost a pokoj? Dá se čekat, že ten, komu jde předně o vlastní prospěch a postavení, se bude zajímat o ty, ze kterých nebude nic mít?

Pán – Ježíš je ten – kdo dává, drží a nese život. Kdo zmůže něco i tam, kde já už ne. Kdo o mně ví, mám pro něho význam, kdo se mnou počítá. A bude stát za mnou, bude jistit moje kroky.

Spasitel – Ježíš je ten, kdo mě nenechá ve štychu. Kdo to se mnou nevzdá a neotočí se ke mně zády. Ani po sté. Provede mě temnotami mého života a bude se mnou i ve chvíli, kdy budu umírat.

Mesiáš – Ježíš je ten, ve kterém se mnou jedná Bůh: Kdo mi nastavuje zrcadlo a někdy dost bolestně dává poznat, kde jsem šlápla vedle. Mesiáš – Ježíš mi nabízí, jak překročit svůj stín, opustit to, čeho se někdy hloupě a křečovitě držím, a dodává sílu pro takové jednání, ve kterém se děje nebe na zemi.

Kdo je to dítě v jeslích? Kdo je pro mě Ježíš? To je to podstatné, otázka, se kterou vás dneska chci poslat domů. To ostatní smíte klidně zapomenout.

C.S. Lewis, autor známé série Letopisy Narnie ve své knize K jádru křesťanství napsal:

 „Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějme se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu.“

Zkuste si tu otázku „Kdo je Ježíš“ pokládat a odpovídat si na ni. Zkuste ji taky pokládat svým rodičům, prarodičům, partnerům, přátelům nebo dětem. Snad vás jejich odpovědi obohatí. A je zase ty vaše.