Kázání

Tik tak, tik tak, tik tak. Měříme čas na hodiny, minuty a vteřiny. Počítáme dny, měsíce, roky. Život dělíme na etapy od narození až do smrti. Od začátku do konce. Koncem dne je noc a koncem života je smrt. Tik tak, tik tak. Až se z toho pravidelného poskakování vteřinovky chce spát. A to taky můžeme. Život jde prospat. Bez nějaké aktivity, bez snahy po změně se spokojit se stavem věcí, s tím, jak vedeme svůj život, jací jsme, jaký je svět kolem nás. Docela snadno se dají zaspat příležitosti něco zásadního udělat, něco darovat, někde pomoct, pro někoho tu být, třeba pro děti, než rychle odrostou, pro rodiče, než odejdou, obejmout, pohladit, povzbudit.  Ono opravdu jde nic nedělat, nesnažit se, neangažovat se, udělat se sám pro sebe. Jenže neřežeme si tím náhodou větev přímo pod svýma nohama? Nebudeme i my jednou potřebovat kolem sebe lidi bdící, pozorné a obětavé?

Je tu ještě jiný čas než ten náš. Čas udávaný někým jiným než našimi časoměrnými vynálezy. Čas boží měřený od Ježíšova vzkříšení do jeho druhého příchodu. Čas, který je tak trochu na hlavu postavený. Nekončí totiž nocí, ale ránem. Nesměřuje ke konci dní, ale k jejich začátku.

Do tohoto času jsme byli včleněni, patří do něho náš příběh od té doby, co jsme uvěřili. Smíme se díky tomu těšit, že je ještě něco moc dobrého před námi, i když to tak třeba právě vůbec nevypadá.  Smíme se spolehnout na to, že se nás to taky týká, i když často vidíme jen vlastní tmu. Jen to nové neminout. Neminout se s Ježíšem, který přišel, přichází, aby nabídl výhled tam, kde už ho nevidíme.

Smíme mít zároveň naději, že jednou přijde Kristus naplno. Že budeme jeho blízkost zažívat docela. Že jeho přítomnost prosvítí každý temný kout, přemůže smutek, utiší trýznivou bolest, uzdraví všechno, co je polámané a nefunkční. Prorok Izajáš si tenhle čas plné boží přítomnosti ve světě představoval jako vyprahlou zemi proměněnou v krásnou zahradu, ve které budou hluší zase slyšet, slepí vidět, němí budou zpívat a chromí radostně poskakovat jako jelen. Všichni ti, kterým byl odepřen život, se do něho zase vrátí s plnou parádou.

Dnes jsme zapálili druhou svíčku na adventním věnci. Není to jen další svíčka, další milník na cestě k Vánocům. Je v tom přece jen hlubší smysl. Dvě svíčky dávají víc světla než jedna. Více světla znamená méně tmy. Do tvých soukromých zápasů, do chvil, kdy křičíš bolestí, do každého tvého počítání křivd a pocitů zbytečnosti a nespravedlnosti, se zvěstuje naděje: tohle není to poslední, co zažíváš. Přichází Kristus, Spasitel, který tím vším chce jít spolu s tebou, dokud to nepomine.

Advent je doba, kdy se něco děje, a my dostáváme možnost se toho účastnit. Ale jak?

Předně není doba k spánku. Advent nás burcuje k aktivitě. Je potřeba se nastartovat, připravit, otevřít oči dokořán, angažovat se, něco ze sebe vydávat. Zcela vědomě jednat. Přijmout do svého života Krista nejde bez toho, aby to se mnou hnulo, aby se mnou hnul, ponoukal mě, zvedal ze židle.

Přichází Kristus a můj život tím pádem nemůže zůstat stejný. Jako když přijde návštěva. Byla by přece hloupost číst si dál noviny a návštěvu nechat stát v předsíni.

Takže bdít a pak taky odložit skutky tmy, říká apoštol.

Co jsou skutky tmy? Leccos nás asi napadne. Patří sem všechno, čemu se daří ve skrytu, co potřebuji schovat. To, co držím pod pokličkou. To, co by poškodilo můj kredit před ostatními. Patří sem taky všechno, co už u mě pěkně zdomácnělo a přivyklo si dennímu světlu.

Žijme jako za denního světla. Transparentně. Nejenom svými bankovními účty, ale celým životem. Dostatečně zřejmé a zřetelné má být každé mé jednání, celý život. Nic neskrývat, neschovávat se, nehalit do tmy.

Apoštol Pavel používá takový zvláštní obraz: „oblecme se ve zbroj světla“. Zbroj je oblečení, vybavení do boje. Přilba, neprůstřelná vesta, štít a zbraň. Za dobré v životě je potřeba bojovat. Stojí to úsilí. Je to každodenní vysilující zápas. A sama na to nestačím. Potřebuji pomoc zvenčí. Nějakou výzbroj. Něco, co pomáhá, co posiluje a chrání. Jenže zbraně a neprůstřelné vesty nevěstí nic dobrého. Je z nich cítit smrt a bolest.

Pavel mluví o zbroji světla. Vyzbrojit se světlem. Tím světlem je sám Ježíš. Ježíš, jehož zbraněmi jsou dobrota, laskavost, milosrdenství. A mnohem víc. Všechno to, čemu je dobře za světla. Divné zbraně, nevšední. Ale mnohdy se takovými zbraněmi dá s někým pohnout. Laskavé slovo může něco změnit ve smýšlení druhého člověka. Pohlazením se dá leckdy zastavit koloběh ubližování. A odpuštění obměkčilo už kdejaké zatvrdlé srdce. Laskavost, milosrdenství, dobrota…takové jednání není v životě možná moc vidět, ani se o něm moc nemluví. Ale děje se. Jsou to třeba jen malé záblesky, že Bůh ve světě jedná, že nespí. Že světla tu a tam přibývá. Možná se nám zdá, že se nešíří rychlostí 300 000 km/s. A možná je ho někdy mnohem méně, než bychom potřebovali. Ale věřím, že v Kristu máme naději, že se přibližuje, že Bůh je nám blízko, možná blíž, než si myslíme.