Kázání

Příběh o uzdravení chromého v Kafarnaum navazuje na první kapitolu Markova evangelia, ve které Marek popisuje Ježíšovo působení v Galileji. Dočítáme se tam, jak byl Ježíš doslova na každém kroku obklopen davy lidí. Slyšíme, jak Ježíš říká: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží, čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Čteme, jak uzdravil mnoho a mnoho nemocných, včetně Petrovy tchýně, jak vyhnal z posedlých zlé duchy a zakazoval jim mluvit o tom, kým je. Ježíš budí v celé Galileji opravdu velkou pozornost. Tam, kde se Ježíš objeví, tam se okamžitě sejdou davy lidí, kteří se s úžasem ptají: „Co to je, nové učení plné moci i nečistým duchům přikáže a poslechnou ho?“ Příběh o uzdravení chromého muže je všem těmto vyprávěním z první kapitoly podobný, ale přesto se v něčem odlišuje.

V tomto příběhu se totiž dotýkáme toho, co vlastně všechna tato Ježíšova uzdravení znamenají a co je jejich podstatou. Lidé, kteří tehdy přicházeli, za Ježíšem měli různá očekávání. Někteří čekali, že je Ježíš uzdraví z jejich nemocí, někteří ho chtěli slyšet mluvit, jiní očekávali divy a vyhánění démonů, někteří byli zvědaví a chtiví senzací, jiní byli naopak skeptičtí a podezíraví. Marek nás svým vyprávěním vtahuje do děje, mezi dav, mezi pestrou směsicí různých lidí. Nutí nás, abychom se zamysleli nad tím, komu v davu jsme podobní, a tímto způsobem se nás ptá: „Co vlastně čekáte od Ježíše vy?“
 Tlačenice v domě je obrovská. Čteme, že se nikdo nemohl dostat do dveří.

A tak se čtyři muži odhodlali k velmi odvážnému, ale také velmi skandálnímu činu.
Rozbijí střechu a spustí svého chromého přítele na nosítkách přímo před Ježíše. Představit si to dovedeme těžko, nevím, co bychom dělali, kdyby se právě teď nad námi otevřel strop a začala se na nás sypat omítka. Ale Markova strategie vyprávění je jasná. Tam, kde jde o lidské utrpení, tam, kde jde o setkání s Ježíšem, tam jde vše ostatní stranou. Chromý muž najednou leží před Ježíšem a všichni napjatě očekávají, že tento odvážný skutek víry čtyř mužů bude Ježíšem náležitě odměněn, čekají jeho okamžité uzdravení. Ale Ježíš v první moment nepotěší nikoho. Místo uzdravení Ježíš dává nemocnému muži, jen a jen obyčejná slova: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

Člověka napadne, to snad ne, vždyť tohle přece nic neznamená, to přece může říct každý! Ale na druhou stranu, pro přítomné zákoníky je to naopak příliš moc. Říkají si: „Co si to ten potulný léčitel dovoluje!“ Tady Ježíš překračuje všechny meze, přivlastňuje si práva, která žádnému člověku nenáleží, odpouštět hříchy přece může jen a jen Bůh! Ježíš tedy v první moment neuspokojí nikoho z přítomných, ani chromého muže, ani jeho přátele, ani zákoníky. A možná neuspokojí ani nás, slova „odpouštějí se vám hříchy“ jsme z kostelů i z kazatelen slyšeli už mnohokrát a většinou to ani rázné, ani jasné vyřešení našich problémů nepřineslo. A právě proto nám Marek vypráví příběh o chromém muži, abychom skrze něj porozuměli tomu, co vlastně všechna ta Ježíšova zázračná uzdravení znamenají.

Zázračné uzdravení, co je vlastně zázrak? Zázrak, jak už slovo samo naznačuje, je něco, co máme vidět za zrakem, tedy jinak než běžným pohledem. Zázrak je něco, co ukazuje někam dál, někam hlouběji.
Řečtina toto slovo překládá jako znamení. Znamení tedy poukazuje na to, co máme poznat a pochopit za vším tím děním, které vidíme před našima očima. Ano, příběh o uzdravení chromého muže je pro nás znamením, že být uzdraven Ježíšem není jen náprava nějaké fyzické porušenosti. Ne, toto uzdravení je mnohem, mnohem hlubší. Je to taková náprava, která je na první pohled vlastně neviditelná a přitom jde o záchranu celého člověka. Ne, není to jen uzdravení nemoci. Je to odpuštění vin, a to je tak dalekosáhlé, že člověka uvádí k novému životu.

Jde o obnovu vztahu Boha s člověkem, je to uzdravení samé podstaty člověka. Člověk se stává novým stvořením. Ano, Ježíšovy příběhy o zázračném uzdravování mají působit jako znamení, jako znamení pro naše porozumění, kým Ježíš je a jakou má moc. V Ježíši Kristu se totiž do našeho starého věku hříchu, zmaru a porušenosti doslova vlamuje nový věk, a právě Ježíšovým příchodem tento nový věk začíná a starý definitivně končí, a to se hluboce dotýká i nás, i my se totiž stáváme součástí tohoto nového věku. A právě to chce Marek abychom viděli, abychom se nesoustředili jen a jen na viditelné uzdravení nemoci. Ježíšovo zvolání odpouštějí se ti hříchy nás má utvrdit v tom, že podstatou Ježíšova díla je spása člověka.

Spása, která umožní člověku žít v jednotě s Bohem, spása která umožní člověku žít v Božím království, po boku Boha Otce i Syna i Ducha svatého a to už tady, mezi námi v našem každodenním životě.

Ano, Markovo vyprávění má pro nás být znamením spásy člověka. Ježíš chromého muže nakonec uzdraví i fyzicky a právě proto se budeme stále ptát a hledat odpověď i na to, jestli právě nás, nebo naše blízké Bůh zázračně uzdraví i z lékařského hlediska, nebo ne. Jednoduché odpovědi se ale nedočkáme. Ani v Písmu se nedočteme nic o tom, že by byli všichni automaticky uzdraveni ze svých nemocí, a přesto jsou Evangelia plná Ježíšovy touhy, ale i moci uzdravit člověka z jeho nemocí. Písmo nás na mnoha místech nabádá k modlitbě za nemocné. Vždyť i v listu Jakubově čteme: „Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne.“

Ale ani naše uzdravení ani uzdravení našich bližních si prostě nárokovat nemůžeme.

V Evangeliích vidíme, že ani Ježíšova osobní cesta není cestou biologické záchrany života. I on sám se vydává cestou zmaru, bičování, ukřižování a smrti. Ale Ježíšova cesta a velikonoční zvěst nám říká, že to podstatné tím nemůže být zničeno. A to je ta zpráva, kterou nám chce Marek říct a kterou máme přijmout jako nadějnou především v těchto povelikonočních dnech. Ne to, že Ježíš uzdravil konkrétního člověka, ne, to není pravou podstatou křesťanské naděje. Pravou podstatou křesťanské naděje je vzkříšení Krista. Vzkříšení Krista a nový život, navzdory nemoci, navzdory utrpení, navzdory smrti.

Co tedy musí být naší oporou, když uslyšíme, že Ježíš má moc odpouštět hříchy?

Ne, samotné uzdravení nemoci tou oporou být nemůže. Co tedy musíme udělat, abychom nezůstali v jakémsi vzduchoprázdnu, kde nám nezbude nic jiného, než zklamaně povzdechnout a tvrdit: „To může říct každý.“ Opřít se musíme o svědectví velikonoční víry, jak nám ji předali Kristovi následníci, ti bibličtí, ale i ti dnešní, bratři a sestry kolem nás. Naše víra se musí pevně opírat o Ježíšovo slovo.

V Lukášově evangeliu Ježíš v synagoze říká: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagoze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Ano, naše víra se musí opírat o slova Pána Ježíše Krista, když říká, že se naplnila jeho slova, a že má Boží moc proměnit naše životy. To stačí!

Hebrejština má totiž ve slovníku pojem dabar. Tento pojem se obyčejně překládá jako slovo. Ve skutečnosti ale dabar označuje jak slovo tak, tak i čin. Ježíš hovoří o tom, co činí a činí to, co říká. Dabar, Ježíšovo slovo a čin je tatáž skutečnost. To, co Ježíš říká, se zároveň v našich životech už stalo.

Možná to nevidíme, možná si to neuvědomujeme, možná to nejsme schopni přijmout, ale je to tak!

V našem příběhu je pozoruhodné i to, že se Ježíš s chromým mužem setkává poprvé

a přitom se ho na nic nevyptává. Jen se mu podívá do očí a prohlásí: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“

Nutí mě to k otázce. Jak je možné odpustit hříchy člověku, který předtím neučinil pokání? Jenže Marek společně s ostatními evangelisty předkládá odpuštění jako Boží iniciativu, jako iniciativu, která předchází jakoukoliv iniciativu lidskou. Bůh nečeká na naše pokání. Boží odpuštění není nikdy odpovědí na to, že jsme se sami dokázali polepšit nebo napravit. Ježíš je provokující právě v tom, že tuto Boží iniciativu všem lidem na světě odhaluje, a to je něco, co vnímají farizeové, zákoníci, ale přiznejme si i my – slušní, spořádaní a hodní křesťané, jako útok na všechna zavedená pravidla a normy. Vždyť i my uvnitř církve máme tendenci vnímat takový souhrn událostí jako něco nepřiměřeného, jako něco, co už je za hranou. Jaksi přirozeně očekáváme, že nejprve má přijít pokání, a pak teprve odpuštění. Dokonce i při večeři Páně, i tam nejprve vyznáváme viny a až potom slyšíme slovo milosti. Ale když čteme Evangelia, tak je to právě naopak.

Do společenství u stolu jsou zahrnuti všichni chybující učedníci. Ti, kteří touží po prvních místech v Božím království. Ti, kteří spí, když mají být Ježíši oporou. Ti, kteří vůbec nevědí, jestli Krista zradí, nebo ne, dokonce ani Jidáš nebyl Ježíšem vyhnán od společného stolování. Ano, Boží odpuštění všemu předchází, ale Boží odpuštění není nějaké Boží gesto, které nepočítá s naší reakcí. Naše reakce je důležitá. Pokání má být naše odpověď. To, že odpuštění vyvolá proměnu našeho života, je totiž podstatná věc, protože jinak Boží odpuštění znehodnocujeme v lacinou milost, o které píše Dietrich Bonhoeffer ve své knize Následování. Dietrich Bonhoeffer říká:

„Laciná milost omlouvá hřích, nelituje ho. Laciná milost po osvobození vlastně netouží. Laciná milost je popřením živého Božího slova a popřením jeho vtělení. Laciná milost ospravedlňuje hřích, ale ne hříšníka.“

Ano, odpuštění hříchů, milost a láska k nám je z Boží strany risk. Bůh se dobrovolně vzdává jakékoliv možnosti zajistit si vztah s člověkem. Je to jeho nabídka, která neustále přichází, den co den, každé ráno, znovu a znovu. Je to jeho nabídka, i když není jasné, jaká z naší strany přijde odpověď.

Dnes je neděle Jubilate – radujme se, a tak otevřme naše srdce pro znamení, která k nám přicházejí a stále budou přicházet. Zde v těchto lavicích, doma u oběda, odpoledne na procházce, večer před usnutím i zítra v práci nebo ve škole.

Uvidíme a uslyšíme našeho Pána Ježíše Krista, jak se nám dívá do očí a říká: „Synu, dcero, pravím ti vstaň, odpouštějí se ti hříchy.“
Jak na jeho slova odpovíme, co uděláme?