Vyjití z archy
1Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. 2Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. 3Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, 4takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. 5A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor. 6Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal, 7a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily. 8Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. 9Holubice však nenalezla místečka , kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. 10Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. 11A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. 12Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila. 13Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat. Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá. 14Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá. 15I promluvil Bůh k Noemu: 16„Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. 17Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“
Déšť padal, padal a voda stoupala a ze země pomalu prchal život. Noe se svojí rodinou i celou plovoucí zoologickou zahradou jsou zavřeni ve zvláštním plavidle, které připomíná spíš hrob než cokoli jiného. Vždyť od smrti je dělí jen stěna ze dřeva. Svět kolem, jak ho znali, přestal existovat, všude je jen zkáza, zmar a konec. Žádný výhled, žádné světlo, jen mrtvolné ticho. A přece je ta podivná schránka, archa, kapkou naděje, kterou připravil Bůh pro ty, kdo mu důvěřují, kdo se spolehli na to, že je temnotou smrti může protáhnout do života.
Stejné slovo jako pro Noemovo plavidlo je použito ve Starém zákoně ještě jednou a to pro ošatku vymazanou smůlou, ve které bylo na vodu vysláno miminko, malý Mojžíš. I ta jeho malá verze Noemovy archy je loďka poslední záchrany, která ho nese ze smrti k životu. Aby on zase jednou provedl Izraelce skrze valy vody z hrůzy Egypta do světla zaslíbené země.
Nekonečně dlouhý čas se archa nesoucí život houpe na vlnách velké vody, ale nikde není vidět země na obzoru, svítící maják, přístav, kde by se dalo bezpečně zakotvit. Zvládnou to ti uvnitř? Nedojde jim dech? Nezblázní se strachy?
To první podstatné, co si máme z dnešního příběhu odnést je, že Bůh pamatuje na člověka. Není nic, co by mohlo způsobit ztrátu boží paměti, nic co by zabránilo Pánu Bohu, aby na nás přestal myslet, abychom se vytratili z jeho zorného pole. Na rozdíl od naší paměti, která trpí výpadky, má jen omezenou kapacitu, selhává, někdy taky slábne, trpí nemocemi, vytrácí se. Nedokáže zcela uchovat vzpomínky na lidi, které jsme měli rádi, neumí pořádně podržet jejich obličej, pohyb, vůni, to jak mluvili, smáli se, plakali.
Boží paměť, jeho upamatování se na člověka je v tom, že dokáže vidět jeho nouzi, mít soucit s jeho trápením, být mu blízko, když se přes něho valí vlny zla, když ztrácí správný směr, když se topí ve svých lžích a vinách. Ale nejen to. Bůh pamatuje na člověka taky tak, že se v takových situacích dává do díla. Zastavuje lidskou katastrofu, zastavuje mizení člověka z povrchu země, zachraňuje život. Mýlí se ten, kdo si myslí, že si všechno může zařídit sám, že si jen z vlastní síly a schopností dokáže se vším poradit. Takové pyšné myšlení se stává pro člověka nebezpečným. Pýcha předchází pád, říká se. Pýcha totiž zabraňuje člověku vidět, že všemu našemu snažení předchází dar záchrany od Pána Boha. Nový zákon to říká jasně. Záchrana se neděje našimi skutky, není to naše dílo, ale děje se jen díky tomu, že je to boží přání, boží dárek pro nás.
A to je to druhé, co si máme zapamatovat. Bůh se kvůli člověku dává do díla. „Bůh způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. Přestalo pršet a voda začala klesat. Ježíš na potápějící se lodi pohrozil větru a utišil moře. Bůh i v situacích, které vypadají zle, neskládá ruce v klín, ale má už zaděláno na něco nového.
A to je to třetí: Náš Bůh, Hospodin, je Bohem nových začátků.
Vyjdi z archy, z místa, o kterém sis myslel, že je tvým posledním, tvým koncem. To je pokyn k novému životu. Byl jsi zachráněn ze smrti. Život na zemi se obnovuje, i ten tvůj. A můžeš se dát zase do práce. Tento boží pokyn k vyjití je jeden z mnoha, o kterém v Bibli slyšíme. Izraelci vyšli z Egypta, Abraham z Kaldejského Uru, Ježíšovi učedníci od svých sítí. Vyjití ze zajištěnosti, ze zdánlivě spokojeného do neznáma, to je znakem víry a důvěry v dobré boží vedení.
Církev se často zobrazuje jako posádka lodi na rozbouřeném moři. Takový je život věřícího člověka. Je zmítaný všelijakými poryvy, vystavený nejistotám, pochybám, strachům. Někdy se silným pocitem, že se v tom všem musí už každou chvíli utopit. A Bůh? Ten je kdo ví kde. Nebo ne? Ježíš nevzal do zaječích. Sbírá síly na zádi lodi. A když to vypadá na smrt, zachraňuje k nové plavbě. Bůh nezapomněl na svého člověka, na Noa, a provedl jeho loď potopou. Náš Bůh na nás pamatuje, dává se kvůli nám do díla a je Bohem nových začátků.