Kázání

Co když se Pán Bůh rozhlíží také po našem městě, jestli tu zůstalo něco lidského…? Jestli tu bydlí alespoň pár lidí, kteří jsou ochotní přivítat cizince a pomoci jim? Co když je pohostinnost vůči jiným, těm jiné víry, kultury právě tou vlastností, kterou Pán Bůh u nás sleduje?

Lot bydlel v Sodomě asi dost dlouho a neviděl nebo nechtěl vidět, v čem vlastně žije, k jakým způsobům života se přidává. Oči mu trochu otevřelo až to, když si vzpomněl na své kořeny a poskytl azyl příchozím a místní se obrátili tvrdě proti němu.

Přijde mi velmi těžké někdy rozpoznat, že systém, jehož jsem součástí, je už za hranou. Že omlouvám, toleruji něco, co je proti-boží.

V tom soudu nad Sodomou je pro nás ovšem i dobrý vzkaz: žádné zlo neroste do nebe, nebude tu věčně!

Můžeme si vybrat, jak ten příběh budeme číst.
Jestli nás provokuje ta kolektivní vina, to, že je smeteno až exemplárně celé město, tak by bylo dobré si tuto citlivost zachovat i ve chvíli, kdy dva tisíce kilometrů od nás začnou padat bomby.
Nebo jestli jsme už trochu otupělí na zprávy o katastrofách, protože nám je noviny servírují každý den.
Ale také se na to můžeme dívat jako Abraham, který se za Sodomu u Boha přimlouval, který se snažil pomoci.

Natřikrát slyší Lot: Už z toho města rychle vypadni. Myslím, že to není výzva k útěku před odpovědností. Prostě zdrhnout z místa, kde půjde o život. Ale že je za tím právě dost naléhavá pobídka: Vypadni ze vztahů, kde jde jen o prachy, jen o to si užít, kde jde jen o ega a vlastní prospěch. Rychle pryč, než se utopíš ve lhostejnosti, nevelkorysosti, netoleranci, neodpuštění.

Lot zkouší přemluvit partnery svých dcer, ale ti se mu vysmějí. Znovu se mi vrací otázka, jak rozpoznat, že už to překročilo míru? Vždyť na politiku, ekologii, lidská práva je tolik názorů.
V klidu, vždyť to není, táto, ještě tak zlé.
Na druhou stranu on táta Lot není sám moc přesvědčený, takže těžko bude přesvědčivý.
Bereme křesťanskou víru jako něco životodárného, ale zároveň, jsme o tom plně přesvědčení, jsme přesvědčiví?

Andělé musejí nakonec Lota ze Sodomy vytáhnout skoro násilím. Za minutu dvanáct. Co bych si tak ještě vzal? Co můj barák, sbírka známek, knížky? Lot evidentně nezpívá uvolněně: Někdo mě vede za ruku…
Pán Bůh má s námi, jsem přesvědčen, občas dost šílenou práci. Kdyby to bylo na mě, tak bych se leckdy nikam nehnul, neposunul, nic nepochopil, nerozpoznal, ničeho se neodvážil.
Někdy brblám, že pro mě Pán Bůh nic nedělá, ale když se zamyslím, tak mě Pán Bůh už v životě k lecčemu dokopal a hlavně z lecčeho vytáhl. Co vy?

Včera mi napsala jedna sestra s emailovou adresou archanděl gabriel, ale týkalo se to nástěnky, která jí leží v hlavě a mně už méně. Ale jak to mám jinak s anděly?
Lota ze Sodomy vytáhnou andělé, ale pak Lot smlouvá přímo s Bohem. Vlastně je to vysvětlení. Andělé jsou synonymum pro boží přítomnost. Někdy je pro nás dost těžko představitelné, že by i s námi byl ten veliký Bůh, tak mluvíme o tom, že ho „suplují“ andělé.
Bůh má prostě různé způsoby, jak k nám přicházet. Třeba v lidech. Jen je důležité vědět, komu také poděkovat.
Lotova víra je spíš taková zakrslá, polovičatá, nedůsledná. Za mě vlastně: normální (jak často ta moje). Nezvládá se úplně oddělit od minulosti. Nemám sílu. Nedokážu se spoléhat jen na Boha. Nemohl bych alespoň tady do toho městečka? Mít prostě i něco viditelného, čtyři stěny, bezpečnou jeskyňku?

Dobře, co už s tebou Lote?

(Jsem dost zvědav, jak si s dokončením jeho příběhu příští týden poradí Iva.)

Ten příkaz: neohlížej se, se dá pochopit jako varování před naším sklonem si idealizovat minulost. Izraelci sotva mají své egyptské otrokáře za mořem, už začnou vzpomínat na hrnce s masem, které tam pod pyramidami měli.

Nebo také: Když už začneš s nějakou cestou, notabene, vede-li tě po ní Bůh, tak se nezastavuj, nezdržuj, neváhej.

Případně: Nenech se uhranout hrůzou, strachem, temnotou.

Možná se však ta Lotovka otočila, aby se pokochala, aby si udělala takové samospravedlivé selfíčko. Zkrátka, nejsme zachraňováni proto, že bychom byli kdoví co, ale abychom se chopili nové šance, abychom odkazovali na zachraňujícího Boha, nebo sami pomohli někomu, kdo je zrovna v průšvihu.

Když si Lot vybral Sodomu a Gomoru a oddělit se od Abrahama, vypadalo to tam jako ráj. Dnes je to místo, kde není nic zeleného. Jen mě tak napadlo, jestli si nezaděláváme svými způsoby života, svou nelidskostí na průšvih, na to, že po nás zůstane jen místo, kde bude stát pár pomníčků a dál už jen suchopár, beton bez dechu.

Celý ten příběh končí nenápadnou zmínkou o tom, že Bůh pamatoval na Abrahama a že proto vyvedl Lota ze zkázy. Abraham se za Sodomu a Gomoru přimlouval. To by nás mohlo inspirovat, možná zvláště v těchto dnech. Čteme, jak už je v různých štábech rozhodnuto, ale my se nesmíme přestat modlit, prosit za záchranu, pracovat na ní. Vždyť jsme tu i kvůli tomu, že Jeden zachránil nás.