Rozchod Abrama s Lotem
1I vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl, do Negebu; byl s ním i Lot. 2Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato. 3Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, 4k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno. 5Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany. 6Země jim však nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu, a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. 7Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci. 8Tu řekl Abram Lotovi: „Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. 9Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.“ 10Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. To bylo předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru. 11Proto si Lot vybral celý okrsek Jordánu a odtáhl na východ. Tak se od sebe oddělili. 12Abram se usadil v zemi kenaanské a Lot se usadil v městech toho okrsku a stanoval až u Sodomy. 13Sodomští muži však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní. 14Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, 15neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. 16A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno. 17Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“ 18Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář.
Do neznáma, ale s Bohem, v důvěře, že provede, vyšel Abram. Vzápětí však ze strachu, z hladu, z vlastního praktického rozumu sestoupil do Egypta, vlastně až na dno – do pekla, ve kterém manželku Sáraj vydává za svoji sestru, aby z ní něco měl…
Abramovi nakonec otevřel oči pro to, aby si uvědomil, jak skončil, jak se zapletl, pohan, egyptský farao. Ten mu řekne pravdu, kterou si praotec zazdil, obalil do kompromisů a pololží. Nastavené zrcadlo – že je v rozporu to, čemu říkáme, že věříme, a to, co žijeme – je hodně nepříjemné, hodně. Ale díky Bohu za každého, kdo nám je nastaví. A díky Bohu za sílu se do něj podívat.
Někdy je potřeba nejít furt dopředu, nezastavovat se, neohlížet. Někdy je nutné se vrátit, posečkat, ohlédnout se po tom, co za mnou zůstává – jak moc je to výfukový smrad, černé fleky od spálené gumy; kolik tam leží zraněných, kterým jsem ublížil; kolik toho, co jsem odhodil (víra, lidé, zásady, ideály, tradice) – a zda mezi tím není i něco, pro co bych si měl dojít zpět.
Někdy se vyplatí vrátit se ke kořenům své víry. K tomu, kde, kdy, jak jsem s ní začínal, k lidem z jejího začátku, setkáním, textům. Revitalizovat ji. Rozpomenout se.
První evangelium tohoto příběhu. Po selhání Bůh neřekne Abramovi: Nazdar, promarnil si svou šanci. Je to skoro k neuvěření. Alespoň pro mě. V životě občas něco hodně pokazíme. A dostat novou šanci od lidí je leckdy dost těžké. Až nemožné. A nesnadné je sem tam dát šanci i sami sobě. Bůh Abrahamův je Bůh nových začátků. I pro podvodníky, pro ty, kdo selhali, zadali si, něco zmrvili.
Abram vystupuje z Egypta, překračuje svůj stín – dá to práci. A pak opravuje oltáře, které kdysi postavil, odmetá prach ze základů své víry, svého spoléhání, že s tímto Bohem je možné jít, nechat se jím držet, držet se ho… a ne až zas tolik svých vlastních schopností a egyptských sýpek.
Do své egyptské odbočky zatáhl Abram nejen Sáraj, ale také svého synovce Lota. Stejně jako ho před tím pozval na tu cestu s Pánem Bohem. Nejdeme prostě sami. Dobré i špatné s námi mnohdy musejí snášet lidi kolem. Ti nejbližší nejvíc. Naše cesty víry je mohou inspirovat. A také je můžeme strhnout do svých pekel, kam zabočujeme.
Tedy oba, Abram i Lot, si nakonec dost materiálně pomohli. Jenže tento příběh mj. také naznačuje, nebo poprvé tu zazní oblíbený biblický motiv; který se například mně dost těžko přijímá, chápe, že majetek nemusí přinášet jen dobré, příjemné, uklidňující.
Druhý verš příběhu zní: Abram byl velice zámožný. Doslova tam je v hebrejštině: Abram byl obtěžkaný. Majetek tíží, občas cestu neulehčuje, nezrychluje, ale ztěžuje. Nebo prostě tady těmto dvěma ztížil, zatížil.
Šestý verš přesněji přeložený zní: Krajina neunesla, nestačila na to, aby (v ní) pobývali pospolu. Bylo jich tak moc, chtěli se všichni uživit, mít dobře, mít se stejně dobře, mít se lépe… že z krajiny už nešlo víc vymáčknout. (Nepřipomíná vám to něco?) Jen oni se měli ještě kam posunout. Nám zbývá už jen skromnost, nebo kolonizovat Mars.
Majetek moc lidi nespojuje.
Abram mohl rozjet z pozice staršího, možná situovanějšího, silnějšího konflikt. Mohl si zabrat to lepší. Ale vybral si cestu rozdělení, rozchodu. Ne spolu, ale vedle sebe, ale pořád příbuzní – bratři, nikoli nepřátelé.
Možná, že někdy je fakt lepší se rozejít, než vést války, než dál ubližovat, než to nechat vystupňovat. Nemusíme se shodnout, ale nemusíme se rozejít ve zlém.
Abram dá Lotovi vybrat. Třeba je to výraz víry, že tam, kam mě Pán Bůh chce dovést, že tam mě dovede, že mi k cestě dá dost sil, i když neurvu ten největší kus masa, že jde o vnitřní kvalitu cesty, o to, kdo je na ní se mnou. Třeba někdy existuje i cesta mezi tím jen sedávat v koutě a jen se drát dopředu. Ježíš řekne: Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. (Mt 5,5) Blaze těm, co se za každou cenu necpou.
Lot se rozhlédne se a vybere si tu krajinu, kam odkudsi z hor sestupuje řeka. Volí to, co vypadá jak ráj, jak Egypt. Proč že jsme to vlastně z něho odcházeli…? Tam Bůh nebude potřeba, aby dával vodu.
Jméno Lot znamená závoj. Cosi Lotovi brání vidět, nebo nechce vidět, má zastřeno, chce mít zataženo. Nevidí, že jsou tam gauneři, že se bude moci zapojit, že bude muset s vlky výt. Sodoma a Gomora je výraz pro způsob chování se mezi lidmi. Prorok Ezechiel říká: „…nepravost tvé … Sodomy je pýcha, sytost chleba a sebejistý klid … neposilovat ruku utištěného ubožáka…“ (Ez 16,49) Lotovi chybí chuť dívat se pod povrch, dívat se po tom, co se nevyjeví na první pohled…
Nakonec požehnání, evangelium. Ta země před Abramem je suchopár, prach, asi v ní občas spláče i nad tím, že byl za slušného, velkorysého, moudrého, ale třeba už ví, že na úzké cestě, lze častěji potkat Pána Boha. Že při pomalejší a nesamozřejmější chůzi si člověk víc uvědomí, kolik toho od Boha dostává.
V prachu staví Abram oltář tomu, který není vidět.
Číst příběh o zaprášeném Abramovi nám může být požehnáním, nápovědou, že když v prachu ztrácíme víru, dá se Bůh zahlédnout.