Kázání

Ten příběh není pikantní ani tak kvůli lechtivým postelovým scénám, kvůli incestu a divokému večírku, ale spíš kvůli tomu, že pálí a dráždí. Totiž na jeho místě bychom vlastně čekali jiný příběh.  Příběh o Lotovi, který vděčně chválí Hospodina, buduje mu na pěkném místě oltář a nosí tam pravidelně čerstvé květiny.

To by byla správná reakce na boží záchranu, na vytáhnutí ze smrtonosné pasti Sodomy. Minimálně by se to slušelo. Na tom se nejspíš všichni shodneme. Shodneme? Děkovat se má. Jenže tady nic. Po vděčnosti tu není ani stopy. Jako kdyby se vůbec nic nestalo. Jako kdyby Bůh nebyl a nic neudělal.

Mělo by nám dojít, že Lotovo jednání nám vlastně není až tak cizí, že ho dobře známe. Vždyť, jsme vděční za to, co máme? Nezávidíme třeba kolegovi jeho vyšší životní standard? Dokážeme si vážit možností i různých vymožeností, které ti před námi neměli? Nenadáváme jen? Na doktory, na pojišťovny, na obchody, dopravu, školství…? Umíme mezi prsty promnout hlínu a poděkovat za ni? Zasadit strom, vyčistit potok, dát tak najevo, že místo, kde žijeme, je dar, který máme v pořádku předat dál. Děkujeme Pánu Bohu, že nás Ježíšem vrátil zpátky do života? A kolikrát už…

Někdy ta vděčnost pokulhává a s ní i vztah s Pánem Bohem.  Vděčnost je totiž pro vztah důležitá. Vrací nás k sobě navzájem, vrací nás k Bohu a chrání nás před pokušením, že za všechno, co máme, vděčíme jen sami sobě. A taky nás chrání před tím, abychom nezáviděli druhým, neničili kvůli nezdravým touhám vztahy, nepodíleli se na tom, aby bylo od člověka k člověku na hony daleko.

Lot nepoděkuje a místo toho zdrhá. Zdrhá z míst, která mají něco společného s Pánem Bohem. Opouští Sóar, azylové městečko, které mu Bůh nakonec schválil jako útočiště při útěku ze Sodomy. A prchá kamsi nahoru. Chvíli to vypadá, že přece jen nabral správný kurz, hora je totiž místem setkání s Hospodinem. Jenže Lot nehledá Pána Boha, hledá schovku a najde jeskyni. Trochu taková Sodoma v kapesním vydání. Temné místo, kam se nedostane slunce, ale ani Bůh. Místo, které si žije samo pro sebe, které nestojí o svět, o jeho výzvy a podněty. A už vůbec nestojí o Pána Boha.

Ani tohle není neznámé. Neutíkáme taky z boží náruče do tmy různých jeskyní?  Nežijeme v bublinách? I to zavírání očí a dělání, že neslyšíme, není něco vzdáleného. Láká nás to…schovat se před problémy světa, udělat si to někde hezky příjemné a pohodlné. Starat se jen o svoje doma. A všichni mně vlezte na záda. Takové schovávání zužuje obzor, obírá o podněty zvenčí, vede k sebestřednosti, k neschopnosti se obrátit byť jen o jeden stupeň, když ne rovnou o 180.

Ta jeskyně mi přijde jako hrob. Však taky tady Lotův život končí. Bible už dál jeho příběh nevypráví. Podobně se přestane vyprávět každý příběh člověka, který zahodil příležitost k životu, možnost začít znova. Tam už prostě není rady, tam už není pomoci ani záchrany. Je to varování před mrháním příležitostmi, před mrháním božími dary a taky pře tím, že všechno nestojí a nepadá jen se mnou, ale že Bůh má jiné cesty, jiné lidi, jiné možnosti, jak ve svém díle pokračovat. Neplatí tu, že když ne já, tak nikdo jiný. Naštěstí. Možná ani církev není ta jediná cesta.

Tu šanci poznat jiné způsoby než ty sodomské, vyrazit od nově darované startovací čáry a zkusit žít jinak, tedy Lot vstupem do jeskyně zahazuje. Jede dál ve vyjetých kolejích. Nezměněný. Stejný jako dřív. Uzavřený boží moci, která dokáže uvnitř člověka způsobit divy, proměnit jeho uvažování, životní nastavení. A strhává s sebou i své dcery. Vlastní vzorce chování přenášíme na své děti. To, čemu jsme přitakali, se většinou vleče i přes další generace. Rozpory v rodině dost často nevymřou s jedním pokolením, i přezdívky se dědí.

Tam, kde mohlo vyrašit něco nového, kde to vonělo nadějí na dobrý život, zase začne bujet zlo. Zas tu podobně jako v Sodomě půjde o ponižování člověka, zneužití a svévoli. Jako kdybychom se nedokázali poučit z vlastních chyb. Jako kdyby byl hřích tak milý, silnější než touha po záchraně.

Lot se nechá opít vínem. Není moc divu. Po té hrůze, co prožil, by se ztřískal do němoty asi každý. Jenže opilost, ať vínem, přesvědčením nebo třeba vlastní mocí, není omluvenka pro jednání člověka. To, co přijde, bude mít následky.

Lotovy dcery spí se svým otcem. Žonglují při tom sice s ušlechtilými cíly: je přece potřeba zachovat život. Jenže cesta, kterou se daly, nemá nic společného s Bohem, dárcem života. Je to rozhodnutí vzít věci do vlastních rukou, zajistit si budoucnost sami Pánu Bohu navzdory. A ono to funguje. Vždyť Lotovy dcery otěhotní na první dobrou, zatímco biblické matky čekají na potomka někdy i celý život.

Vyplatí se vůbec život nesený vírou v Pána Boha, když nevidíme výsledky? Když se trpělivě snažíme den za dnem, ale nic z toho, nikdo si nevšimne, nezatleská, nepoděkuje, a líp se taky asi spíš nemáme. Jenže Moábci a Amónci, tahle Lotova jeskynní civilizace, se stane Bohu nepřátelskou. Bude šlapat po Izraeli, bude drtit ty, kteří budou na život a svět hledět s vděčností. Ale všeho do času.

Jednou i do těchto národů dosáhne ruka Hospodinova a najde tu Rút, kterou bude mít nakonec Ježíš v rodokmenu. Tak se svévole obrátí v požehnání. A jeskyně, hrob, který vypadal na konec božího díla mezi lidmi, se díky Ježíšovi stane začátkem nového života pro všechny, kdo tomu chtějí věřit. A tak žijme zodpovědně uprostřed tohoto světa, nikdy ne Bohu za zády, ale vždycky tak, aby o nás věděl a my o něm. Nenechme se ničím opít do němoty a víno pijme pomalu a s vděčností za dary země a za dar záchrany, který přišel s Kristem.