Abraham opět vydává Sáru za sestru
1Abraham táhl odtud do krajiny negebské a usadil se mezi Kádešem a Šúrem; pobýval jako host v Geraru. 2O své ženě Sáře Abraham řekl: „To je má sestra.“ Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. 3Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná.“ 4Proto se k ní abímelek nepřiblížil a řekl: „Panovníku, což vybiješ pronárod, i když je spravedlivý? 5Což mi on sám neřekl: ‚To je má sestra‘? Ano, i ona řekla: ‚To je můj bratr.‘ Učinil jsem to v bezúhonnosti srdce a s čistýma rukama.“ 6A Bůh mu ve snu odvětil: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí. 7Teď však ženu toho muže navrať, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Nevrátíš-li ji, věz, že určitě zemřeš se všemi, kteří jsou tvoji.“ 8Za časného jitra svolal abímelek všechny své služebníky a všechno jim vypověděl; a ty muže pojala velká bázeň. 9Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: „Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“ 10Dále se abímelek Abrahama otázal: „Co tě k tomu mělo, že jsi udělal takovou věc?“ 11Abraham odvětil: „Řekl jsem si, že na tomto místě určitě není bázeň Boží a že mě kvůli mé ženě zabijí. 12Ona také vskutku je má sestra; je to dcera mého otce, ale ne dcera mé matky; stala se mou ženou. 13Když mě bohové po odchodu z otcova domu nechali bloudit, řekl jsem jí: ‚Prokazuj mi toto milosrdenství: na každém místě, kam přijdeme, říkej o mně, že jsem tvůj bratr.‘“ 14Abímelek tedy vzal brav a skot, otroky a služebnice a dal je Abrahamovi a navrátil mu jeho ženu Sáru. 15Abímelek také řekl: „Hle, má země je před tebou; usaď se, kde uznáš za dobré.“ 16Sáře pak řekl: „Hle, tvému bratru jsem dal tisíc šekelů stříbra; to bude pro tebe na zadostiučinění v očích všech, kteří jsou s tebou. Tím vším budeš obhájena.“ 17I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. 18Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno.
Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven
37Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven
Kdo je Ježíš?
1Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. 2Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. 3Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. 4Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, 5aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. 6Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. 7I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. 8A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. 9Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. 10Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. 11Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. 12Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ 13A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ 15Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ 16Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. 17Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. 18Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. 19Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. 20Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.
Nezůstane z nich kámen na kameni
1A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pohleď Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“ 2Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“
Noc pokročila, den se přiblížil
11Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. 12Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.
Vjezdy do Jeruzaléma
1Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky 2a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. 3A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je hned pošle.“ 4To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: 5‚Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘ 6Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. 7Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. 8A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. 9Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“
Vyjití z archy
1Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. 2Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. 3Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, 4takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. 5A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor. 6Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal, 7a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily. 8Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. 9Holubice však nenalezla místečka , kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. 10Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. 11A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. 12Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila. 13Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat. Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá. 14Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá. 15I promluvil Bůh k Noemu: 16„Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. 17Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“
Abraham má návštěvu
1I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. 2Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi 3a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. 4Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. 5Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ 6Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“ 7Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. 8Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to . Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. 9Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ 10I řekl jeden z nich : „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. 11Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. 12Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ 13Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ 14Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ 15Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“ 16Muži se odtud zvedli a zamířili k Sodomě. Abraham šel s nimi, aby je doprovodil.
Znamení smlouvy s Abrahamem
1Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! 2Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“ 3Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: 4„Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. 5Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. 6Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. 7Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. 8A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem.“ 9Bůh dále Abrahamovi řekl: „Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. 10Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. 11Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. 12Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva. 13Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro. Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou. 14Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu.“ 15Bůh také Abrahamovi řekl: „Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna) . 16Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů.“ 17Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl: „Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“ 18Proto Abraham Bohu řekl: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ 19Bůh však pravil: „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Bude se smát) . Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou. 20A pokud jde o Izmaela, vyslyšel jsem tě: Hle, požehnám mu a rozplodím a rozmnožím ho převelice; zplodí dvanáct knížat a učiním z něho veliký národ. 21Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase.“ 22Bůh skončil rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho. 23Abraham tedy vzal svého syna Izmaela a všechny zrozené ve svém domě i všechny koupené za stříbro, všechnu svou čeleď mužského pohlaví, a obřezal jejich neobřezané tělo hned toho dne, kdy k němu Bůh promluvil. 24Abrahamovi bylo devětadevadesát let, když jeho neobřezané tělo bylo obřezáno. 25Jeho synu Izmaelovi bylo třináct let, když bylo jeho neobřezané tělo obřezáno. 26Abraham i jeho syn Izmael byli obřezáni v týž den. 27Také všechna jeho čeleď, ať doma zrození či za stříbro od cizince koupení, byli obřezáni spolu s ním.
Žalm 92
1Zpívaný žalm. Píseň ke dni odpočinku. 2Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy, 3hlásat zrána tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost 4při nástroji o deseti strunách, s harfou, při hře na citeru. 5Hospodine, svými skutky působíš mi radost, plesám nad činy tvých rukou: 6Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé, tvoje záměry jsou přehluboké! 7Tupec o tom neví, hlupák tomu nerozumí. 8Svévolníci bují jako plevel, všichni pachatelé ničemností rozkvétají, aby byli navždy vyhlazeni. 9Ty však, Hospodine, jsi navěky vyvýšený. 10Ano, tvoji nepřátelé, Hospodine, ano, tvoji nepřátelé zhynou, všichni pachatelé ničemností budou rozprášeni. 11Můj roh jsi však vyvýšil jako roh jednorožce, olej nejčistší jsi na mne vylil. 12Moje oko shlíží na ty, kdo proti mně sočí, moje uši slyší o zlovolných útočnících. 13Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. 14Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, 15ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, 16aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!